Duben 2017

V roce 2009 se na webu objevil následující text: „Jmenuji se Sergej Gavrilin. Je mi 26 let. Žiju v Gomelu. Téměř čtyři roky jsem byl tajným spolupracovníkem běloruské KGB. Byl jsem infiltrován do veřejně-politických kruhů Běloruska s cílem získat informace zajímající KGB a také získat vliv na společensko-politické procesy. Během tajné spolupráce jsem si vedl deník o své činnosti. Z tohoto deníku činím veřejný majetek. Samozřejmě to také znamená, že pro KGB dál nechci pracovat. Prosím, aby byl deník šířen všemi možnými způsoby.“

V předmluvě k českému vydání její autor píše:

„Když se na Deník dívám z čistě osobního hlediska, ještě dnes v něm nacházím důležitý argument ve prospěch toho, že mé již šestnáct let staré rozhodnutí odejít z Běloruska bylo správné. Odjížděl jsem totiž nejen kvůli starosti o vlastní mravní bezúhonnost: už nějakou dobu jsem měl pocit, že s Lukašenkem se nebojuje vážně, že takzvaná demokratická opozice boj proti němu spíše předstírá.

A právě to byl ten nejdůležitější ,objev‘ Deníku. Zatímco o metodách KGB veřejnost jakési povědomí již měla, o stinných stránkách ,boje za demokracii‘ mohla jen něco tušit – a zde od člověka ,zevnitř‘ najednou měla informaci o tom, že podstatou politiky jako takové nejsou ,ideály‘, nýbrž v první řadě peníze a s nimi spojené intriky, a že korupce v řadách opozice není o nic menší než ve státních mocenských strukturách.

Není náhodou, že Deník vyvolal u opozičních politiků nevoli a opovržlivé komentáře o jeho autorovi. ,Nesmíte věřit donašeči‘, ,Jednou kágébák, vždycky kágébák‘, ,Deník je napsán na zadání KGB, aby zdiskreditoval opozici a upevnil víru ve všemocnost tajných služeb‘, ,Autorovi šlo jen o to, aby utekl na Západ‘ – to byly typické reakce opozičních politiků na Deník konfidenta.

Obzvlášť byli samozřejmě pobouřeni ti, o nichž se v Deníku přímo píše, to znamená političtí aktivisté z Gomelu, druhého největšího města Běloruska, z nějž autor pochází. Jako čtenář jsem litoval, že nemám osobní zkušenost s žádným z jmenovaných, abych si je mohl porovnat s jejich popisem u Gavrilina. I když v hloubi duše jsem věděl, že namísto Gomelu by v Deníku mohl být uveden Brest, Minsk nebo jakékoli jiné běloruské město. Jména nejsou nakonec až tak důležitá: důležitá je samotná logika jednání postav tohoto smutného příběhu, který je do jisté míry i příběhem mým. Ano, mohlo se to stát mně – kdoví, jestli se něco podobného nemůže stát i tobě, čtenáři.“

148 stran A6, brožovaná, doporučený příspěvek na pokrytí nákladů 70 Kč